1 Pro vedoucího chval – na strunné nástroje. Asafův žalm – píseň.

2 V Judsku je Bůh znám; v Izraeli je jeho jméno velké. 3 Jeho stánek je v Šálemu, příbytek má na Sijónu. 4 Tam rozlámal ohnivé střely, štít i meč i bojování. Sela.

5 Záříš, Ty vznešený, více než hory kořisti. 6 Lidé tvrdého srdce se stali kořistí, spí svým spánkem, a žádný silák nenajde v rukách sílu. 7 Bože Jákobův, od Tvých hrozeb zemdleli válečné vozy i koně. 8 Ty vzbuzuješ bázeň. Kdo před Tebou obstojí, když se rozhněváš?

9 Z nebes jsi vyhlásil právo. Zemi pojala bázeň a utichla, 10 když Bůh povstal k soudu, aby zachránil všechny pokorné země – Sela – 11 neboť Tě chválí i lidské rozhořčení. Opášeš se tím, co po hněvu zbude.

12 Čiňte sliby Hospodinu, svému Bohu, a plňte je! Všichni kolem něj ať přinesou dar Přehroznému. 13 Sráží ducha vládců a vzbuzuje hrůzu u králů země.

Judsko a Izrael, místa, kde je Bůh znám, reprezentují církev. Dnes je v módě hledat Boha mimo církev a církví pohrdat. O slabostech a bídě církve vím své a nebudu tvrdit, že křesťané jsou za všech okolností ti nejmilejší lidé. Přesto jsem přesvědčen, že chcete-li poznat Boha, uděláte dobře, obrátíte-li se do církve.

Druhá a třetí kapitola poslední biblické knihy, knihy Zjevení, líčí Ježíše Krista, který se prochází mezi sedmi svícny. Tyto svícny představují sedm sborů (církví). Ježíš je vůči nim hodně kritický, nicméně když se mezi nimi prochází, je stále ještě patrný. Ježíš ví o bídě církve více než kdokoli z nás, přesto věřím, že „přebývá na Sijónu“, který je duchovně církví bojující.

Kromě Sijónu je zmíněn ještě Šálem – dokonce ještě před Sijónem. I v tom vidím duchovní význam: Ve jménu Šálem se ozývá šalom, tedy pokoj. Toto jméno je součástí názvu Jeruzaléma. (Řecký překlad Starého zákona – Septuaginta – překládá na tomto místě „pokoj“ a nepojímá toto slovo jako místní jméno.) Nejprve musíme sami dosáhnout pokoje s Bohem, než budeme moci bojovat Boží boje. Až Bůh rozláme „ohnivé střely, štíty i meč i bojování“, jinými slovy, až přestaneme s Bohem bojovat, až se mu přestaneme bránit, nalezneme pokoj s Bohem.

V tomto žalmu se hodně hovoří o něčem, co je dnes vzácné: O Boží bázni. Přestože to není nijak oblíbené téma, můžeme konstatovat, že bázeň před Bohem a strach z lidí stojí vůči sobě v nepřímé úměře. Čím více máte bázně před Bohem, tím méně se bojíte lidí. Tím méně vám záleží na tom, co si myslí. A nemáte-li bázeň před Bohem, prožijete život ve strachu.

Jsou období, kdy se zdá, že svévolníci mají navrch. Vládnou lidé tvrdého srdce. Bohu ale nelze vzdorovat donekonečna. Nastane chvíle, kdy svévolníci o svou sílu přijdou a všechny jejich opory zeslábnou. Z hlediska několika let se může zdát, že se svévole vyplácí. Z dlouhodobého hlediska radím vsadit na Boží bázeň.

Bůh „z nebes vyhlásil právo“. Tato výpověď je důležitější, než si většina z nás dokáže představit. Právníci se dnes přou, co je zdrojem práva. Je právo skutečně to, co si my lidé odhlasujeme? Mnozí právníci jsou toho názoru, že tak tomu být nemůže. Lidé si odhlasovali (přinejmenším v Evropě), že je možné zabíjet nenarozené děti. Ale právníci kupodivu nechtějí nechat na lidovém hlasování (ani na rozhodování parlamentů), zda bude obnoven trest smrti. Pro ten by hlasovala většina lidí podobně jako pro potraty. Podobných nedůsledností bychom našli mnoho. Právo se mi jeví jako poslední oblast, kde lidé ještě uznávají jakýsi metafyzický či transcendentní základ. Právem jednoduše nemůže být jen to, co jsme si my lidé odhlasovali. Kdyby tomu tak bylo, už dávno bychom vytvořili nelidský systém, v němž by se nedalo žít.

Zdrojem práva je Bůh. On je normou spravedlnosti; on rozhoduje o tom, co je spravedlivé.

Kéž bychom zakusili, že země zmlkla a utichla, když Bůh vyhlásí právo! V současné době jsme svědky velkého lomozu a hluku, když si lidé vymýšlejí právo podle svého, bez ohledu na Boží úradky a úsudky. Často na to doplácejí ti nejslabší. Uvedu konkrétní příklad: V devadesátých letech bylo mezi firmami zlozvykem neplatit faktury. Parlament tedy schválil zákon o exekutorech, kteří by měli tomuto zlozvyku radikálně zatnout tipec. Předtím byla vymahatelnost dluhů takřka nulová, nyní se vymáhají dluhy snadno, ale často naprosto nesmyslně po nemajetných lidech, kteří někde zapomněli zaplatit malou pokutu. Exekucí je dnes neuvěřitelné množství a pomalu se nám vytváří vrstva ožebračených lidí, neboť zákony jdou do značné míry na ruku lichvářům. Když ovšem vyhlásí právo Bůh, bude to k pádu svévolníků a k záchraně „všech pokorných země“.

Žalmista nás vyzývá, abychom činili sliby Hospodinu. Sliby jsou téma velice vážné a je otázka, do jaké míry jsou dnes lidé vůbec schopni smysluplné sliby skládat a plnit je. Vezměme si kupříkladu slib manželské věrnosti, skládaný od nepaměti. Dnes máte dojem, že mnozí lidé jsou chudáci, neboť tento slib je nad jejich síly.

Kdyby ale nebylo možné smysluplné sliby dávat, pak by nás k tomu Písmo nevyzývalo. Ano, každý z nás si musí dát dobrý pozor, jaký slib dává. Můžete třeba někomu slíbit, že se za něj budete denně modlit. Uděláte ovšem velkou chybu, pokud takovému slibu nestanovíte nějaké (zpravidla časové) omezení. Slibů se dnes bojíme, protože se nedokážeme příliš ovládat, protože mluvíme často bez rozmyslu a naše slovo neznamená mnoho. I tento verš z Písma nám ale připomíná, že to jde i jinak.

„Dar Přehroznému“, o němž se mluví, byl zřejmě obětní dar, doprovázející slib. Ve starém Izraeli člověk skládající slib rozsekl obětní zvíře a prošel mezi jeho dvěma polovinami na znamení, že se mu má stát jako obětovanému zvířeti, pokud slib nedodrží. Obětované zvíře bylo pak darem Hospodinu.

Když Bůh vzbudí hrůzu u králů země, nastane v zemi spravedlnost. My, kdo jsme uvěřili v Ježíše Krista, víme, že nakonec se všechno podrobí Králi králů, Ježíši Kristu. I kdybychom již nezakusili rozvlažení přicházející shůry, přesto zůstáváme a zůstaneme lidmi naděje. Nicméně přesto se můžeme modlit, abychom již v tomto čase zakusili Boží navštívení – aby se v zemi obnovila Boží bázeň a tím i právo a spravedlnost.

Dan Drápal, překladatel ČSP