1 Pro vedoucího chval. Davidův žalm. Píseň.

2 Povstane Bůh – a jeho nepřátelé se rozprchnou. Ti, kdo ho nenávidí, utečou před Jeho tváří. 3 Odvaneš je jako pomíjivý dým. Jako taje vosk před ohněm, tak zhynou ničemové před Boží tváří.

4 Avšak spravedliví se budou radovat a veselit před Boží tváří – budou radostně jásat. 5 Zpívejte Bohu! Opěvujte Jeho jméno! Navršte cestu tomu, kdo jede pustinami! Hospodin je Jeho jméno – jásejte před Jeho tváří!

Dlouhý 68. žalm rozdělíme do několika částí. Úvodních pět veršů můžeme považovat za úvod do celého žalmu a současně za jeho shrnutí.

Povstane Bůh – a nepřátelé se rozprchnou, kdežto spravedliví (opak Božích nepřátel, opak těch, kdo nenávidí Boha) se budou radovat.

Bible je pro mnohé nepříjemná kniha, protože dělí lidstvo na dvě proti sobě stojící skupiny: Na Boží nepřátele a na Boží přátele. Jinak řečeno, na svévolníky a na spravedlivé. Tato kniha je zvlášť nepříjemná – a zvlášť podezřelá – v dnešní době, která nemá hodnotové soudy v oblibě.

S případy této neobliby se setkáváme dnes a denně a mnohdy nám už to ani nedochází. Uvedu příklad ze současné mezinárodní politiky. Nedávno severokorejská armáda potopila v mezinárodních vodách jihokorejskou loď, na níž zahynulo 46 námořníků. V první fázi vyzvala čínská vláda – a pokud vím, nebyla jediná – „obě strany sporu ke zdrženlivosti“. Tak, útočník a napadený byli pěkně zglajchšaltováni – z obou se staly pouhé „strany sporu“. Trochu mi to připomíná Chestertonovu definici statistiky: Statistika je věda, která tvrdí, že když váš soused snědl kuře a vy jste zůstali hladoví, snědli jste oba půlku kuřete. Chestertonův aforismus je ovšem nevinný; „nestrannost“ v případě jasné agrese může znamenat smrt pro spravedlivé a vítězství pro svévolníky.

Nic s tím nenaděláme – Bible nás nenechává na pochybách, že existují svévolníci a spravedliví.

Jiná otázka ovšem je, kdo určí, kdo je kdo. Hodnotový relativismus si nesmíme nechat vnutit, na druhé straně ve svých soudech musíme být velice opatrní. Zvláště nás k tomu nabádá Ježíšovo varování, že celníci a nevěstky předcházejí do Božího království ty, kdo byli obecně prohlašováni za spravedlivé – a kdo si tak také sami připadali. A Ježíšovo podobenství o pšenici a koukolu nás varuje před našimi vlastními snahami zavést na svět pořádek tím, že ten koukol sami vytrháme.

Z toho usuzuji, že bychom měli především zkoumat sami sebe, zda jsme skutečně těmi Božími přáteli, zda jsme sami tou pšenicí.

Lidé, kteří na žádné hodnoty nevěří a kteří hlásají hodnotový relativismus, to mají proti nám v tomto ohledu snazší.

Víme, že k nápravě světa dochází, když Bůh povstane. O čem je tady ale řeč? Jde o konec světa, o poslední soud, nebo i o nějaké „nitrosvětské“ situace?

Další části tohoto žalmu nás nenechají na pochybách o tom, že jde i o dějinné situace. Nicméně historická zkušenost nás učí, že i když Bůh v dějinách povstal a jeho nepřátelé se rozprchli, po čase se zase nějak rozmnožili a spravedliví se dostali do defenzívy, ne-li přímo do pronásledování. Můžeme se radovat z každého vítězství Boží spravedlnosti v dějinách, nicméně měli bychom si být vědomi, že náprava světa a poslední soud je skutečně záležitost eschatologická.

Z 68. žalmu se můžeme dále dočíst, že vítězství nad svévolníky, nad Božími nepřáteli, bude překvapivě snadné. Budou rozvanuti jako dým. Roztají jako vosk. Můžeme si představit silnou pozemskou armádu s tanky, obrněnými vozy. Můžeme si představit zabetonovaná velitelská stanoviště. Můžeme si představovat svévolníky, jak se všelijak obrňují pomocí ulitých bankovních účtů v pro ně bezpečných zemích a pavučinou svých konexí. Když povstane Bůh, odvane je jako dým. Veškerá jejich obrana se ukáže jako marná.

Jsem přesvědčen, že i pád komunismu byl chvílí, kdy Bůh povstal. Jak se naši komunisté jistili! Jak se jistili komunisté v jiných zemích! Na jejich pádu je dodnes cosi lidsky nevysvětlitelného. Lidé, kteří nevěří v Boha, si asi nemohou pomoci a musí rozvíjet teorie o tom, jak to bylo všechno „předem domluvené“. Ostatně, možná ledacos předem domluvené bylo, ale co je to všechno platné, když povstane Bůh!

(Jiná věc je ovšem to, co jsme s nově nabytou svobodou udělali. To ovšem není předmětem našich dnešních úvah.)

Dále bychom neměli pominout, k čemu Boží vítězství vede. Jeho výsledkem je radost a veselí spravedlivých. Budou se radovat a veselit před Boží tváří – tedy v Boží přítomnosti. Je to právě Boží přítomnost, co přináší porážku nepřátelům. Tam, kde je přítomen Bůh, dochází k vnitřnímu i vnějšímu uzdravování. I nemoci a démoni jsou Boží nepřátelé, kteří se musí rozprchnout, kteří mizí jako dým, kteří tají jako vosk. To vše jsou důvody radosti spravedlivých. Největší radost působí ale sama Boží tvář, Boží přítomnost.

5. verš můžeme považovat za pokračování verše čtvrtého, nebo už za úvod další části. Jsme lidé, kteří vědí, že ať už je naše (nebo kterákoli jiná) země v jakémkoli srabu, ať už to jde se světem jakkoli s kopce (případně i do kopce), jednou povstane Bůh, jeho nepřátelé se rozprchnou a spravedliví se budou na věky veselit. Tato víra nám umožňuje, abychom se radovali a veselili i tehdy, když přítomné okolností Božímu vítězství nijak nenasvědčují. Tak Pavel a Silas zpívali Bohu a chválili ho, i když byli spoutání ve filipském vězení. Takto zpívali mnozí mučedníci, kteří kráčeli na smrt. Právě naše víra v konečné Boží vítězství nám umožňuje, abychom se radovali, i když by se mohlo zdát, že nás Bůh opustil či že je někde velmi daleko.

68. žalm nás vyzývá, abychom Bohu připravovali cestu. Abychom tedy pevně vycházeli z toho, že jednou přijde. Abychom jednali, jako že už je blízko. Nevěřícím to může připadat bláhové; pro nás věřící je ale užitečné, vycházíme-li při svém jednání z toho, že Bůh jed blíž, než to navenek vypadá. Každé naše vážnější rozhodnutí bychom měli činit ve světle skutečnosti, že Bůh přichází.

 

6 Bůh ve svém svatém příbytku je otcem sirotkům a ochráncem vdov. 7 Hospodin usazuje osamělé v domech a vězně přivádí k blahobytu. Ovšem vzpurníci zůstanou ve vyprahlé zemi.

8 Bože, když jsi táhl před svým lidem, když jsi kráčel pustou krajinou – Sela – 9 třásla se země a z nebes kanulo před Bohem – tím ze Sínaje – před Bohem, Bohem Izraele.

10 Vydatnými dešti jsi skrápěl, Bože, své dědictví; a když bylo vysíleno, Tys je posiloval. 11 Tvé houfy se v něm usadily. Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudého.

12 Panovník pronáší výrok. Zvěstuje jej veliký zástup žen. 13 Králové se svými zástupy prchali, prchali… Domácnosti si dělily kořist. 14 Což budete ležet mezi ohradami? Křídla holubice jsou pokrytá stříbrem a jejich perutě zelenkavým zlatem.

15 Když v něm Všemohoucí rozptýlil ty krále, na Salmónu sněžilo.

Bůh Izraeli zjevoval svou povahu. Je to Hospodin (vojenských) zástupů, Bůh nebeských armád, El šaddaj, tedy Bůh silný. Ale současně je to ochránce slabých. Mnohokrát je v Písmu řečeno, že Bůh je ochráncem sirotků a vdov. Sociální stát je moderním vynálezem. V minulosti patřili sirotci a vdovy mezi nejohroženější a Písmo mnohokrát varuje před utiskováním těchto znevýhodněných a mnohokrát nabádá, abychom jim pomáhali. V 7. verši se pak setkáváme s motivem proměny lidského osudu, o němž se v Písmu rovněž mluví i na mnoha jiných místech: Ten, kdo je osamělý, bude mít velkou rodinu (pod „domem“ je patrně míněna „rodina“), a ten, kdo ničím nevládl, bude prosperovat.

Jsou lidé, kteří to zakusí v tomto čase. To byl i případ Chany, matky Samuelovy, která dlouho čekala na svého prvního syna, ale pak se jí narodili ještě tři synové a dvě dcery (1S 2,21). Mnozí to zakusili na duchovní rovině. Byli sami, obrátili se ke Kristu a v církvi našli širokou a milující rodinu. Mnozí byli ve vězení tělesném, mnozí byli ve vězení svých falešných představ a všelijakých fobií, ale pak poznali blahobyt – hojnost milosti a darované spravedlnosti (Ř 5,17). Zpívaly o tom i Chana a Marie – Hospodin činí chudým i zbohacuje, ponižuje i povyšuje, hladové sytí dobrými věcmi a bohaté posílá pryč s prázdnou (L 1,53). Ten, kdo věří v Boha, ví, že musí počítat s možností zcela zásadní změny svého života. Ne vždy ovšem dochází k těmto změnám v tomto věku. Mnozí, kteří byli zde na zemi poslední, budou prvními až v Božím království. Za všech okolností pro nás platí, že důležitý není náš aktuální stav, ale náš vztah k Bohu.

Sedmý verš má ještě dodatek: „Vzpurníci zůstanou ve vyprahlé zemi.“ Ten, kdo setrvává ve vzpouře proti Bohu, nebude nikdy nasycen. Být ve vzpouře proti Bohu znamená věčně strádat. Ten, kdo se Bohu poddává, nemá vždy hned materiální požehnání. Má ale pokoj s Bohem a může se sytit Boží přítomností.

8. verš a verše následující podle všeho připomínají exodus Izraele z Egypta do země zaslíbené. Davidovi ovšem nejde o realistický popis historické události. Izrael si exodus často připomínal, protože si tím připomínal Boží jednání. Bůh může zachránit bezbranné. Bůh může zjevit svou úžasnou moc. Bůh může dát sílu zemdleným. Bůh sesílá vláhu na vyprahlou zemi. Izrael si připomínal Boží jednání v minulosti mimo jiné proto, aby se připravil na Boží jednání v budoucnosti. Pokud patříte Kristu a jste zrovna v tísni, může vám pomoci, když si uděláte chvilku a sepíšete si na kus papíru, jak s vámi Bůh jednal v minulosti. Člověku to dodá sílu pro další putování.

A o putování skutečně půjde. S Bohem se nedá žít jinak než na cestách, protože náš Bůh – ten ze Sínaje – někam putuje, či lépe řečeno stále nás někam vede. Špatná zpráva je, že nás často vede pustou krajinou. Dobrá zpráva je, že kráčí před námi (v. 8).

68. žalm obsahuje spoustu záhad a tajemností. Podle starých vykladačů je pod „deštěm“ ve v. 10. míněna mana a pod „houfy“ ve v. 11. houfy křepelek, které Hospodin seslal svému lidu v pustině.

Snažím se psát inspirativní úvahy nad Žalmy, nikoli teologické či dokonce lingvistické výklady. Nicméně snad mi čtenáři prominou, že u tohoto žalmu se pokusím trochu poodhalit vykladačské tajemství, byť patrně nebude hutnou duchovní stravou.

Mnozí křesťané znají píseň „Tys mi dal okrasu namísto popela“, kterou jsem poprvé slyšel v roce 1989. Úvodní slova této písně jsou vzaty z Izajáše 61,3. S tím jsem problém neměl – toto místo je poměrně známé. Text písně ale obsahuje slova „Ačkoli jsme mezi kotli ležet museli, však nyní jsme jako holubice mající křídla postříbřená a brky z ryzího zlata“. Věděl jsem, že to někde v Bibli je, ale musel jsem toto místo najít podle konkordance. Nicméně když jsem si našel 14. verš 68. žalmu v kralickém znění, našel jsem tam ty kotle i tu holubici, ale neměl jsem tušení, co to znamená. (Abyste to nemuseli hledat, ocituji zde kralický překlad: „Ačkoli jste mezi kotly ležeti musili, však jste jako holubice, mající křídla postříbřená, a brky z ryzího zlata.“) Z textu nijak nevyplývá, proč museli Izraelci ležet mezi kotli. V sedmdesátých letech jsem několik let pracoval jako topič a věděl jsem velmi dobře, co znamená ležet mezi kotli, či, abych byl přesný, vedle nich. Tato zkušenost mi ale nikterak nepomáhala k pochopení tohoto záhadného místa ze 68. žalmu. Trochu jsem se do tohoto místa zakousl a přečetl jsem nejrůznější komentáře a výklady tohoto místa, které se mi dostaly pod ruku. Jednu dobu jsem se domníval, že jsem na to kápl: Nejde o kotle, v nichž se topí, ani o kotle, v nichž se vaří, ale o kotle ve smyslu rokliny (Kdo zná trochu Krkonoše, vzpomene si, že je tam Velký Kotel a Malý Kotel. Lokality tohoto jména najdeme i v jiných pohořích.) Nicméně bádal jsem dál. Dané hebrejské slovo je totiž v duálu, který je sice v hebrejštině častější než v češtině, ale přesto je relativně vzácný. Po dlouhém zkoumání jsem dospěl k závěru, že se zřejmě jednalo o přenosné ohrady pro ovce – zřejmě podobné protisněhovým zábranám kolem našich silnic, které se stavějí vždy dvě proti sobě (proto duál).

Celé to místo zřejmě popisuje vítězství Izraele nad králi, kteří panovali před příchodem Božího lidu v zemi zaslíbené. Holubice zřejmě představuje Izrael (ten je k holubici přirovnán několikrát), zlato a stříbro na perutích je zřejmě označením ozdoby a důstojnosti, kterou Bůh svému lidu dává.

Patrně jste si všimli, že některé verše z Písma nechávám bez výkladu. Někdy je důvodem to, že jim prostě nerozumím. Ne že bych jim nerozuměl jazykově (i když při překladu tohoto Žalmu jsem musel s textem hodně zápasit), ale prostě nevím, co to znamená, jaký to má duchovní význam. Jsou verše – třeba ten právě probíraný – kterým jsem věnoval hodiny studia. Někdy jsem přišel na zajímavé věci, ale duchovně to ve mně, jak se říká, nesecvaklo. Už velice dávno jsem se naučil se s tím smiřovat. Jsou věci, které jsou mi v Písmu zjevné, a jsou věci, které jsou mi v Písmu skryté. Kdysi mi velice pomohl jeden verš ze 5. Mojžíšovy: „Skryté [věci] patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ Co je ti skryto, nech na Bohu. Čemu rozumíš, podle toho jednej!

 

16 Hora Bášan je hora Boží? Hora Bášan, hora strmých štítů? 17 Hory strmých štítů, proč závistivě hledíte na horu, kterou si Bůh oblíbil, aby tam přebýval? Hospodin se tam usídlil natrvalo. 18 Božích vozů jsou desetitisíce, tisíce tisíců. Panovník je na nich – ve svatosti jako na Sínaji.

19 Vystoupils na výšinu, vedl jsi zajatce, přijals dary v podobě lidí, dokonce i vzpurníků. Vystoupils, abys tam přebýval, Hospodine Bože.

20 Požehnán buď Panovník – den po dni nás nosí jako břímě. On, Bůh naší spásy! 21 Tento Bůh je nám Bohem, který vytrhuje. Hospodin je Pánem i končin smrti. 22 Bůh jistě srazí hlavu svých nepřátel, vlasaté temeno těch, kdo se brodí ve svých vinách.

23 Panovník praví: Vyvedu své z Bášanu, vyvedu je i z hlubin moře.

24 Proto je tvá noha srazí v krvi, i jazyk tvých psů bude mít svůj podíl.

25 Viděli Tvůj průvod, Bože, průvod mého Boha, mého Krále, do svatyně. 26 Vepředu šli zpěváci, vzadu hudebníci, uprostřed dívky s bubínky. 27 Vy z pramene izraelského, dobrořečte Bohu Hospodinu ve shromážděních! 28 Je tam malý Benjamín, který panoval, dále velitelé judští se svými oddíly, velitelé Zabulóna a Neftalího.

29 Tvůj Bůh ti přikázal, abys byl silný. Potvrď, Bože, to, co pro nás děláš, 30 ze svého chrámu nad Jeruzalémem. Tobě budou králové přinášet dary. 31 Okřikni zvěř v rákosí, stádo býků mezi telaty, národy, které se snižují kvůli kousku stříbra, rozpraš národy, které mají zálibu v boji!

32 Přijdou vyslanci z Egypta, Kúš vztáhne ruku k Bohu. 33 Království země, zpívejte Bohu! Opěvujte Panovníka – Sela – 34 jezdícího po nebesích, po nebi dávnověkém. Hle, vydává hlas, hlas přesilný. 35 Předejte Bohu moc nad Izraelem! Jeho velebnost a moc sahá k oblakům. 36 Bože, ze svých svatých míst vzbuzuješ hrůzu. Bůh Izraele, on daří lid silou a mocí. Bůh buď požehnán!

V dávnověku bylo běžné předpokládat, že Bůh (nebo bohové) přebývají na nějaké významné hoře. Ze všech takových hor je jistě nejznámější řecká hora Olymp. Domnívám se – na rozdíl od ostatních překladů – že David zde vede polemiku. I když nemluví o Sijónu, předpokládám, že právě Sijón je onou horou, „kterou si Bůh oblíbil, aby tam přebýval“ (v. 17). David tedy zpochybňuje, že Boží horou je Bášan, „hora strmých štítů“. (Bášan je sice známa jako krajina v Zajordání; lze předpokládat, že je míněna nějaká vysoká hora v této hornaté krajině.) Hora Sijón je maličká ve srovnání s mohutným Libanónem a patrně byla malá i ve srovnání s horou Bášan. Ovšem stejně byl (a je) maličký Izrael, a přece si Bůh vyvolil právě jej. Ostatně podobně si vyvolil i samotného Davida, ačkoli si mohl vybírat z celkem osmi bratrů, z nichž většina, ne-li všichni, byli urostlejší než David.

Bůh nás někdy svými volbami mate, ne-li přímo zahanbuje. V Nové smlouvě se s tím setkáváme v obecnější rovině. Ježíš se modlí k Otci: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým“ (Mt 11,25; L 10,21 ČEP). A apoštol Pavel konstatuje: „Vidíte, bratři, jak vás Bůh povolal: není mezi vámi mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je, aby se žádné tělo nemohlo chlubit před Bohem.“ (1K 1,26-30).

Bůh si tedy oblíbil Sijón, aby tam přebýval (v. 17). Dokonce čteme, že se tam „usídlil natrvalo“. To je velice zvláštní, protože mnohokrát je o Bohu naznačeno, že nemá trvalé sídlo; vždyť i o vtěleném Božím slovu (tedy o Ježíši) je psáno, že mezi námi „stanovalo“ (tak řecký originál, zpravidla překládaný „přebývalo“), a v knize Zjevení se praví: „Aj, stánek Boží s lidmi…“ Na rozdíl od mnoha kenaanských božstev, vázaných na nejrůznější lokality (prameny, stromy, hory) Písmo líčí Hospodina jako Boha, který je v neustálém pohybu. I zde je v 34. verši psáno, že „jezdí po nebesích“.

Když David – veden Duchem svatým – prohlásil, že Bůh se na Sijónu „usídlil natrvalo“, neměl patrně představu, že i o tři tisíce let později bude Sijón předmětem svárů. Vyvolení Sijónu, vyvolení Jeruzaléma, vyvolení Izraele – to vše je lidsky viděno tak krajně nepravděpodobné!

Stejně je – přinejmenším dnes – lidsky nepravděpodobné, že by „přišli vyslanci z Egypta“, aby se kořili Hospodinu v Jeruzalémě. Kúš, o němž je řečeno, že „vztáhne ruku k Bohu“ (v. 33), sahal až do dnešního Súdánu, kde v současné době panuje nejfundamentalističtější islámský režim. Leč nejsme ještě na samotném konci dějin, i když je již za pět minut dvanáct. To, co nám připadá lidsky naprosto nepravděpodobné, se může stát skutečností – rychleji, než si myslíme…

Žalmista konstatuje, že Hospodin je Pánem „i končin smrti“ (v. 21) a Bůh v přímé řeči pak říká, že vyvádí i „z hlubin moře“. David a lidé jeho doby patrně neměli takové představy o nesmírné rozlehlosti vesmíru, jaké máme my. Mohli ale mít stejnou jistotu jako my, že není místo, odkud by Hospodin nemohl vytrhnout. Často se můžeme ocitnout ve velmi nepříjemné a těžké osobní situaci. Někdy na nás problémy velice doléhají a nám pak hrozí, že nám zastřou pohled na Boha. V takových chvílích je dobré, když si připomeneme Boží spásné činy, které známe z Písma nebo i z vlastní životní zkušeností. Bůh je jistě mocen nás vytrhnout. Z končin smrti i z hlubin moře. Možná nás dlouho nevyvádí z těžkých problémů, jimž musíme čelit právě teď. Ale ani ty největší problémy nebudou trvat věčně. Možná nás Bůh povolá k sobě – což je jistě mnohem lepší pro nás – nebo nás opět vyvede na prostranno – a pak tak učiní proto, abychom byli požehnáním pro druhé. V každém případě si připomínejme: „Bůh je mocen…“

V 29. verši čteme: „Tvůj Bůh ti přikázal, abys byl silný.“ Poněkud zvláštní příkaz, není-liž pravda? Možná vás nad ním napadá častá námitka dnešních lidí proti víře v Boha: „Je to jen taková berlička… Svéprávný člověk ji nepotřebuje.“ Dnešní svět považuje ty, kdo věří v Boha, spíše ze slabé než za silné.

Možná se ale určité pochybnosti rodí i v nás samotných. Ano, David byl udatný bojovník. Jozue byl skvělý vojevůdce. Ale nejsou tito bojovníci mezi Božími hrdiny v menšině? Dokonce i ve Staré smlouvě? Což nepřišel Boží Syn na svět jako slabý a nikoli jako silný?

Klíč k pochopení tohoto slova bude zřejmě v povaze této síly. Ano, Bůh chce, abychom byli silní; to však nutně neznamená, že vyžaduje, abychom byli svalouši či obrněnci.

Silný byl kupříkladu takový William Wilberforce (1759-1833), který dokázal prosadit zrušení otroctví ve Velké Británii. Jeho boj trval téměř tři desetiletí. Když se svým návrhem vystoupil v britském parlamentu poprvé, stal se terčem posměšků. Po celou dobu svého snažení byl z nejrůznějších úhlů kritizován. Tváří v tvář posměškům a kritice zůstal silný.

Silný byl i Dietrich Bonhoeffer (1906-1945), přední představitel německé Vyznavačské církve v dobách nacismu, přestože si ve vězení, v němž čekal na popravu, připadal slabý.

Konec konců silný byl i apoštol Pavel, který napsal, že Boží síla se dokonává v jeho slabosti (2K 12,9).

Když jsem promýšlel, jakou sílu má zde Bůh na mysli, dospěl jsem k závěru, že se jedná o sílu odolat všem pokušením a nástrahám, jež se nám snaží zabránit jít za povoláním a za vizí, kterých se nám od Boha dostalo. Když nás Bůh k něčemu povolal, rovněž nám – jako velitel nebeských armád – přikazuje, abychom byli silní. Nejde tedy primárně o sílu fyzickou či vojenskou, ale o rozhodný duchovní postoj ve věcech, v nichž máme od Boha zjevení. Tuto sílu můžeme a máme od Boha přijmout. Konec konců, v posledním verši čteme, že Bůh „daří svůj lid silou a mocí“.

Dan Drápal, překladatel ČSP