1 Pro vedoucího chval – na strunné nástroje. Žalm. Píseň.

2 Kéž je nám Bůh milostiv a kéž nám žehná. Kéž nad námi rozjasní svou tvář – Sela – 3 aby byla na zemi známa Tvá cesta a mezi všemi národy Tvá spása.

4 Bože, kéž Ti lidé vzdají chválu, kéž Ti vzdají chválu všichni lidé! 5 Kéž se národy radují a jásají, neboť soudíš národy na rovinu. Ty vodíš národy země. Sela.

6 Bože, kéž Ti lidé vzdají chválu, kéž Ti vzdají chválu všichni lidé! 7 Země vydala úrodu – Bůh, náš Bůh, nám žehná. 8 Ano, Bůh nám žehná. Kéž se ho bojí všechny končiny země!

Tento krátký žalm má jedno téma: Boží požehnání. V sekularizovaném světě mnohdy přežívají slova, převzatá z křesťanství. Tak kupříkladu slovo „milost“ je dost frekventované i dnes, byť ve značně posunutém významu. S některými slovy se setkáváme pouze výjimečně (třeba „vykoupení“), a s některými téměř vůbec. Mezi tato slova patří i slovo „požehnání“.

Co to vlastně je, toto požehnání? V epištole Židům čteme o Ezauovi, že „s pláčem hledal“ požehnání od svého otce Izáka. Ezau rozhodně nebyl příkladem zbožného člověka, a přesto velice stál o otcovské požehnání.

Když jsem v roce 1977 nastoupil jako vikář evangelického sboru ve vnitřní Praze, překvapilo mě, že i v tomto městském sboru, kde nebyl jediný zemědělec, se každoročně v září slavilo díkůvzdání za úrodu. V tradici sboru bylo pamatovat na to, že úroda se nerozumí sama sebou, ale je projevem Božího požehnání, za něž Bohu náleží naše vděčnost.

Z příkladu Abrahamova, Izákova, Jákobova i Mojžíšova víme, že tito stařešinové dávali požehnání svým dětem v situaci, kdy již byli velmi staří a už pro ně vlastně nemohli nic „rozumného“ (v dnešním pojetí) udělat. Tohoto požehnání si ale jeho příjemci velice cenili, jak dokazuje právě případ nešťastného Ezaua.

Česká republika prožívala v letech 2001 – 2007 sedm let hojnosti. Dalo by se říci, sedm let požehnání. Přesto to ale lidé takto nevnímali. Částečně to patrně souviselo i s tím, že toto požehnání byl převážně materiální.

Z našeho žalmu jednoznačně plyne, že požehnání má i svou materiální stránku. „Země vydala úrodu – Bůh, náš Bůh, nám žehná“ (v. 7). Požehnání je ale mnohem více. Na začátku žalmu čteme „Kéž je nám Bůh milostiv a kéž nám žehná. Kéž nad námi rozjasní svou tvář…“ (v. 2). Lze říci, že největším požehnáním je pro nás právě to, že nad námi Bůh rozjasní svou tvář. Pak dochází k tomu, že je „na zemi známa Tvá cesta a mezi všemi národy Tvá spása“ (v. 3).

Co jsme zakusili v dobách hojnosti, bylo materiální požehnání – bez onoho jasu Boží tváře. Proto v naší zemi nebyla a není známa Boží cesta, a proto přes všechno materiální požehnání zůstali lidé nevděční. Obávám se, že na konci oněch sedmi let se nekradlo o nic méně než na jejich začátku, a rozklad mezilidských vztahů se ještě prohloubil.

Tam, kde lidé vnímají Boží přítomnost, kde zakoušejí, že Bůh nad nimi rozjasnil svou tvář, se množí vděčnost, vedoucí ke chvále. My zakoušíme paradox: Rostoucí životní úroveň, provázenou rostoucím reptáním. Materiální požehnání přišlo, pole vydala svou úrodu. Kde však zůstala vděčnost, chvála, Boží bázeň, o níž se mluví v posledním verši?

Hospodin rovněž soudí na rovinu. Nejen jednotlivce, ale i celé národy. Co myslíte, jak dopadneme? Hospodin rovněž národy vodí… Chceme, aby nás vedl?

Požehnání spočívá v jasu Boží tváře, v poznání Božích cest, v radosti z Božího pokoje v mezilidských i v mezinárodních vztazích, ve vděčnosti za život přirozený i nadpřirozený – i v tom, že na nás padne Boží bázeň. Požehnání spočívá v tom, že máme dostatek, který potřebujeme k životu, a netrpíme ani chudobou, ani nadbytkem, který odvádí od Hospodina.

Dan Drápal, překladatel ČSP