1Pro vedoucího chval – pro Jedútúna.

Davidův žalm.

2 Jen u Boha je utišení mé duše; od Něj pochází má spása. 3 Jen On je má skála a spása, můj nepřístupný hrad – nikdy se nepohnu.

4 Až dokdy budete útočit na člověka? Z vás všech jde smrt jak z bortící se stěny, jak z padající zdi.

5 Pořád se radí, jak ho připravit o čest. Oblíbili si lež – svými ústy žehnají, avšak v nitru zlořečí.

6 Jen se ztiš před Bohem, má duše, vždyť od něj je má naděje. 7 Jen On je má skála a spása, můj nepřístupný hrad – nepohnu se. 8 V Bohu je má spása i sláva, On je má pevná skála – v Bohu mám útočiště. 9 Lidé, doufejte v něj v každém čase, vylévejte před ním své srdce – Bůh je naše útočiště.

10 Synové Adamovi jsou jen vánek, synové lidští jen zdání. Na misce vah stoupají vzhůru, dohromady jsou lehčí než vánek. 11 Nespoléhejte na útlak a na loupení, nestaňte se marností! I kdyby majetku přibývalo, nepřikládejte k tomu srdce!

12 Bůh promluvil jednou – a já slyšel toto dvojí: že Bohu patří moc 13 (a Tvé je, Panovníku, i milosrdenství) a že odplatíš každému podle jeho skutků.

 

Slavný výrok Augustinův zní: „Má duše nenalezne klidu, dokud nespočine v Tobě, ó Bože!“ Tento Augustinův výrok vystihuje Davidův postoj, vyjádřený v tomto žalmu.

Naše duše je málokdy utišená. Kdo z nás by neměl nějaké starosti? Skutečnost, že si děláme starosti, patří k našemu lidství. Za to, že máš starosti, se nemusíš stydět. A rozhodně nepodléhej klamu, že „správný křesťan“ žádné starosti nemá. Křesťan se od nekřesťana neliší tím, že by starosti neměl, ale tím, že ví, co si s nimi počít. A jedná-li se o zralého křesťana, budou jeho starosti v ledačems – byť rozhodně ne ve všem – jiné.

David, který byl Bohu mnohdy tak blízko, si kupodivu dělá starosti téměř neustále. A stále znova vyznává: „Jen u Boha je utišení mé duše.“ Někdo by mohl ironicky poznamenat, že asi to utišení příliš nenalézal, když mluví o svých starostech a vnitřních bojích téměř v každém druhém žalmu.

Málo platné, dokud nepřijde Pán Ježíš znovu na tuto zemi, budeme v neustálém boji. Budeme mít dost a dost příležitostí dělat si starosti – a dost a dost příležitostí stále znova hledat Boha. Ano, skutečně nacházíme v Bohu utišení. Jenže druhý den musíme Boha hledat znovu. Znovu musíme zamířit do onoho „nepřístupného hradu“.

A tak v jistém slova smyslu je život křesťana neustálým hledáním Boha. Neustálým vracením se na skálu spasení.

Zdá se, že tentokrát David nečelil přímo válečnému nebezpečí, nýbrž pomluvám. „Pořád se radí, jak ho připravit o čest. Oblíbili si lež – svými ústy žehnají, avšak v nitru zlořečí“ (vv. 5-6). Davidovi záleželo na jeho cti. Dobře věděl, že „vzácnější jest jméno dobré než bohatství veliké“ (Přísloví 22,1 Kr.). To, že se ho lidé snažili připravit o dobré jméno, mu zřejmě vadilo mnohem více, než kdyby se ho snažili připravit o jeho majetek, na němž mu zřejmě nikdy moc nezáleželo. Pokud jsi předmětem pomluv, je zcela v pořádku, že ti to vadí.

Zajímavé ovšem je, že David proti pomlouvačům a pokrytcům nepodniká žádnou akci. Dokonce ani nevyzývá Boha, aby nějakou akci podnikl on. Vlastně jen opakuje, čím svůj žalm začal: U Boha je útočiště, on je skála i spása, a jde o to, aby se naše duše před ním utišila.

Ostatně proti pomluvám se dá bojovat jen velmi, velmi omezeně. Pokud nás někdo pomlouvá, pomůže nám, máme-li přítele, který se nás zastane. Pokud se hájíme sami, pak to mnohdy nepomůže, jakkoli říkáme jen a jen pravdu. Pomluva je zákeřná a nebezpečná zbraň. A nepřítel našich duší dělá všechno možné, aby nás připravil o dobré jméno, o naši čest (viz v. 5).

Skrýt se v Bohu je to nejlepší, co můžeme udělat. Jsme-li v Bohu, jsme zbavováni hořkosti, kterou v nás pomluvy vyvolávají. Jsme-li v Bohu, nebudeme v pokušení pomoci si „vlastní rukou“. A konec konců jedině Bůh nás může ospravedlnit a zařídit i to, abychom byli očištěni i v lidských očích. Důležité je nemstít se, rozhodně neoplácet stejnou mincí, a zůstat naprosto pravdivý.

David vyzývá ostatní, aby dělali to, co dělá sám – aby před Bohem vylévali své srdce. Je to jedno z nejsilnějších poselství, které k nám od něj zaznívá. Co to znamená? Není to nic složitého: Znamená to hovořit s Bohem o tom, co máme na srdci. Hovořit s ním o pocitech, které námi hýbou někde hluboko. Předpokládá to naprostou upřímnost. A utišení své duše nacházíme právě tehdy, když své srdce vyléváme před Bohem.

V závěru žalmu David varuje před něčím, co by naše srdce mohlo zatížit: „I kdyby majetku přibývalo, nepřikládejte k tomu srdce!“ Blahoslavený každý, kdo pochopil blahodárnost postoje „…nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby…“ (Přísloví 30,8 ČEP). Dnes stejně jako v dobách Ježíšových se ve světě setkáváme s obrovskými extrémy: Spousta lidí má hlad a nouzi, a na druhé straně je spousta lidí (i když celkově je jich mnohem méně než těch prvních), kteří „přikládají srdce“ k přibývajícímu majetku. Kupují si stále dražší auta, stále větší domy, stále exotičtější zájezdy. Jenže nevylévají své srdce před Bohem a mnohdy ani nepřišli na to, proč na tomto světě vlastně jsou.

Někteří čtenáři mají možná určitý problém se závěrem žalmu: „Ty odplatíš každému podle jeho skutků!“ Jak to tedy je? Spaseni jsme přece z milosti?!

Ano, spaseni jsme z milosti. Na misce vah stoupáme vzhůru a jsme shledáni lehkými (v. 10). Nejsme spaseni ze svých skutků – snad kromě jediného, o němž hovoří Pán Ježíš v Janově evangeliu: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal“ (6,29 ČEP). Na druhé straně jako spasení lidé určité skutky konáme – ne proto, abychom si jimi vysloužili spásu, ale protože máme od svého Pána určité poslání. Nejsou to skutky zákona, nýbrž skutky víry. A podobenství o hřivnách nám naznačuje, že v Kristově království nebude absolutní rovnostářství: Někdo bude panovat nad pěti městy a někdo nad deseti. Kéž můžeme říci něco podobného jako apoštol Pavel: „Boží milostí jsem to, co jsem. A jeho milost, kterou mi prokázal, nebyla marná, vždyť jsem usilovně pracoval více než všichni ostatní - nikoli já, nýbrž Boží milost, která byla se mnou“ (1K 15,10).

Dan Drápal, překladatel ČSP