Překlad biblické knihy Daniel, který právě vychází, je pracovní verzí projektu, kladoucího si za cíl připravit studijní překlad Starého zákona. Kapesní formát tohoto vydání a značný objem poznámek nedovoloval knihu doprovodit ničím více než kratičkou předmluvou. Přesto bych rád k této práci připojil ještě několik slov. Spíše než opakovat informace o knize Daniel, které čtenář může nalézt zpracované lépe a úplněji v různých komentářích, dovolte malé zamyšlení nad oběma přívlastky, charakterizujícími tento pokus o nový překlad: "pracovní" a "studijní".

1    "studijní"

Z označení "studijní" vyplývají omezení i přednosti. Podle metodiky KMS má jít o překlad, který je (1) spíše doslovný, a to do té míry, nakolik zůstává srozumitelný a přirozený; (2) kde to není možné, obsahuje v textu vysvětlující výrazy; (3) kde by to nebylo účinné, uchyluje se k volnému překladu s poznámkami; a (4) za součást reprodukce textu, tedy za nedílnou součást překladu, je považován i poznámkový a další pomocný aparát.

1.1  omezení

Je zřejmé, že "doslovnost" (přesněji: "konkordantnost") stanovená v obecných zásadách projektu znamená výrazné omezení stylistických možností. Každý z překladatelů bezpochyby při své práci opakovaně zjišťuje, že pokud by překládanou myšlenku formuloval v češtině sám za sebe anebo jestliže by zásady byly stanoveny byť o málo volněji, užil by jiných formulací, možná běžnějších, možná elegantnějších. Povýšení "doslovnosti" na metodiku vyžaduje z profesionálního hlediska nemalou odvahu a pevné přesvědčení o účelnosti. Znamená to jít částečně proti běžným očekáváním a požadavkům kladeným na současný profesionální překlad; znamená to vstupovat na poněkud nejistou a neprobádanou půdu. Doslovnost jako metoda zajisté není nová. Také povědomí o její nedostatečnosti je prastaré. Co ale "doslovnost" obnáší v aktuálních podmínkách, to se musí teprve ověřit v praxi - jak s mírnými rozpaky seznáváme nad dílem již notně pokročilým. Omezovat svou stylizační nezávislost vyjadřováním zdrojového textu je bolestivé, a kdyby nešlo o text inspirovaný, málokterý překladatel by k tomu byl ochoten.

V příslovečném dilematu překladatelů mezi věrností a krásou byla tedy koncepčně dána přednost věrnosti. Nechme stranou diskusi, do jaké míry jde o skutečný protiklad, o dvě krajnosti na jediné ose, neboť věrnost a krása (nebo chcete-li, přirozenost) jsou nepochybně důležité požadavky, kladené snad na každý překlad. Věrností se tradičně rozumí ekvivalence prvků, jež v obou jazycích, zdrojovém i cílovém, formálně korespondují. Není tajemství, že významovou korespondenci mezi jazyky lze právem čekat na úrovni větné, nikoli na rovině slov a jim blízkých syntaktických celků. To proto, že morfémy, slova a způsoby, jak z nich konstruovat význam, nejsou obsahově samostatné, nejsou dostatečně určité a nadto jsou věcí jazykově specifické abstrakce, která zkušenost známou v obou jazycích může v každém z nich analyzovat zcela jinak. Pouze výslednice tohoto procesu, sdělovaná myšlenka (výpovědní celek spíše než bezkontextová "věta"), by měla být aspoň z větší části osamostatnitelná, přenositelná a interpretovatelná, aby komunikace měla smysl. Také po formální stránce lze teprve na úrovních blízkých větě a vyšších nalézat mezi jazyky společná či snad univerzální řešení. Na nižších úrovních si jazyky neodpovídají ani v tom, jak syntakticky i sémanticky rozsáhlé a obsažné je vlastně slovo. To je tím zřejmější, čím jsou jazyky typologicky vzdálenější. Na tomto pozadí ztrácí "doslovnost" jakožto univerzální kategorie smysl.

U biblického překladu ovšem pracujeme se zcela konkrétní dvojicí jazyků, které jsou sice od sebe lingvisticky vzdáleny zřetelně, nikoli však extrémně. Obsahy i rozsahy slov si mezi češtinou a řečtinou odpovídají poměrně dobře, mezi češtinou a hebrejštinou či aramejštinou ne tak přesně, avšak ani zde není doslovnost nemožná. Nutno se však zamyslet nad účelností té ekvivalence a nad tím, jaký výsledek můžeme vlastně od takové metody očekávat.

1.1.1

Účelem snahy o zachování většího množství korespondencí je zprostředkovat čtenáři užší kontakt s formou originálního jazyka. Oddělovat pojmové obsahy od výrazové formy lze v jazyce jen obtížně a ne beze ztrát. Ztrátový tedy je nutně i převod obsahů mezi formami. To se o překládání všeobecně ví. Kdo se důkladně zaobírá Písmem, uvědomuje si nadto, jak často záleží na jediném slovíčku, tvaru, ano formálním detailu, který snadno unikne obecné pozornosti, dokud se jeho důležitost neprojeví třeba při naplněném proroctví. Právě na proroctvích se učíme, že každé slůvko je v Písmu nesamozřejmé, protože v nich nebo snad za nimi je Boží slovo. (Oddělit Boží a lidské v Písmu se podobá snaze oddělovat Boží a lidskou povahu v osobnosti Ježíše Krista.) Vnímavý čtenář Písma si dříve či později začne uvědomovat, že charakter inspirace se nekryje s moderním sémantickým povědomím, běžně dnes uplatňovaným v překladatelské praxi. Ovšem při překládání Bible jde narozdíl od jiných typů překladů obvykle nejen o předání holého nebo emocionálně polarizovaného obsahu, nýbrž o zprostředkování inspirace či spíše jejího působení.

Přístup k překládání tedy nutně závisí na tom, jak si tvůrci a uživatelé překladu (i na nich záleží, viz níže ) představují inspiraci. Jakožto lingvista vycházím z jazykového hlediska a zakládám chápání inspirace i hodnocení doslovnosti na funkci slova v přirozeném jazyce. Tu je nutno reflektovat lingvisticky i teologicky spolu biblickým chápáním úlohy slova a bez přehlížení případů, kdy také v Písmu záleží na věrnosti nikoli slovíčkům, nýbrž obsahu, kdy tedy přesnost neznamená doslovnost. Třebaže pro každodenní duchovní praxi jistě dostačuje klasický plenárně-verbální postoj, není ani ten - stejně jako jiné modely inspirace - zcela prost problémů, nejen akademických, ale nezřídka i naléhavě praktických. Domýšlení a propracování modelu inspirace tedy zůstává nadále úkolem lingvistů a teologů. (Pokud by tento překlad přispěl svým skromným dílem také k tomu, bude dosaženo více, než jsme očekávali.)

Metoda, kterou trochu zjednodušujícím způsobem nazýváme "doslovnost" a jejíž přesný praktický tvar hledáme, má ale splnit i konkrétnější účel. U biblických překladů, zejména Starého zákona, jsme si zvykli na osobitý, poněkud exotický způsob vyjadřování. Nejen překladatelům je zřejmé, že četné takové formulace by mohly v naší domácí mluvě nalézt svůj přirozený a mnohdy všední ekvivalent. Problém však je v nejistotě takové ekvivalence. Nemáme tak bohatý korpus starověké hebrejské frazeologie a idiomatiky, aby ta přirozená překladová řešení, která nás nad jednotlivými místy napadají, byla opravdu cosi více než jen projev kreativní představivosti překladatele. Postačuje-li něco takového u beletrie, v biblických textech lze takovou vynalézavost tolerovat jen pro některé speciální účely. "Doslovnost" nás v tomto případě nutí ke kázni. Je těžké odolat a neuplatnit nějaký přirozený ekvivalent, ale není-li podložen dostatkem dalších výskytů, smíme ho v tomto projektu dát jen do poznámek a označit tak, aby bylo zřejmé, že jde o domýšlení překladatele, a nikoli o přesnou reflexi inspirovaného textu. Požadavek chovat se ukázněně se netýká jen frazeologie. Jestliže se ve zdrojovém textu vyskytne například sloveso ve tvaru, který nám nezapadá dobře do kontextu tak, jak jej chápeme, metoda "doslovnosti" nám nedovoluje ho bezdůvodně poopravit. Čtenář smí na základě deklarované metodiky předpokládat, že znění cílového textu je podloženo až do takových detailů, které se u běžného překládání nepovažují za závazné. V praktickém důsledku to znamená, že touto metodou se i slova nebo tvary vybočující z hladké souvislosti dostanou až ke čtenáři, buďto přímo v textu, nebo v poznámkovém aparátu, na který se tu nahlíží jako na integrální součást přeloženého textu.

Jakkoli propracovaná metoda i sebevětší důslednost při jejím uplatňování nás ovšem nezbavuje povinnosti hledat jednotlivá řešení adekvátní každému konkrétnímu sdělení. Veškeré doslovnosti vždy zůstává nadřazena přesnost. Ta se někdy může ocitnout v rozporu s doslovností (jak je občas vidět i v poznámkách k tomuto překladu), neboť význam výpovědního celku se nezískává prostým sřetězením nějakých dílčích významů, nýbrž ve vrstvách. Dokud neznáme celek, nemůžeme se spolehlivě opírat ani o jeho dílčí konstrukční prvky. Nezanedbávat slova znamená také nepřehlížet jejich funkci ve vyšších vrstvách téhož celku. "Doslovnost" prostě nesmí být někdy doslovná, aby mohla být adekvátní.

1.1.2

Úspěšnost každého trvalejšího projektu nemálo závisí na schopnosti sledovat výsledky, učit se z chyb a dolaďovat řešení. Překladový projekt KMS je koncipován pro takovéto interakční a inkrementální dospívání k cíli. Sleduje sice účel obtížně měřitelný, stanovená metoda by nicméně měla umožňovat zcela konkrétní typ práce s Biblí, a zde je možno ověřovat, nakolik a v čem náš překlad splňuje očekávání. Výsledkem by měl být text umožňující slovní studie důležitých pojmů a usnadňující aplikaci metody vykládání Písma Písmem. Nejde o stav dvouhodnotový ani jednorázově dosažitelný. Projektem vytyčenou konkordantnost nelze asi dosáhnout důsledně ani u důležitých pojmů a navíc není jasné, co je a co není "důležitý pojem". Sotvakdy si překladatel může být jist, zda nějaká konkrétní formulace nenese v sobě potenciál důležitého sdělení. Přirozenou snahou může tedy být buďto na tento nedosažitelný cíl zcela rezignovat, nebo hledat a nalézat cestu mezi protichůdnými požadavky a věnovat stálou pozornost nejen tomu, co se říká, ale i jak se to říká, ba co se neříká. To je úkol téměř nadlidský, nicméně co jiného očekávat, věříme-li, že "veškeré Písmo [zde bych raději řekl: "písmo" neboli každé místo Písma] je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti" (2Tm 3,16 KMS).

Přistoupili jsme k tomuto projektu každý s různými představami, a různá očekávání mají též lidé, kteří tento překlad od počátku vyhlížejí. U mnohých je to možná stesk po staré dobré Bibli kralické. Metodou kralických ale nebyla doslovnost, i když se nám to dnes z odstupu staletí tak jeví. Nicméně Kralická bible se leckterým z nás osvědčovala také při detailních studiích; ano i tehdy, když jsme slabikovali svá první hebrejská slůvka, Kralická bible nám bývala spolehlivou a laskavou učitelkou. Zdali překlad, o který se pokoušíme dnes, bude moci plnit aspoň některé úlohy, ve kterých se tak dobře osvědčovala Bible kralická, to se teprve bude muset ukázat. Záleží i na tom, jak nám pomůžete vy, čtenáři těchto prvních pokusů. Zásady projektu poskytují dostatečně široký prostor k jejich různému pochopení a uplatňování. Něco z těch možností by měly ukázat pracovní verze, jako je tato. Můžete je chápat jako otázku ze strany vydavatele, kladenou vám, budoucím uživatelům připravovaného překladu, jak byste si představovali svou studijní Bibli.

1.2  přednosti

Studijní překlad však jistě není vyhlížen kvůli svým omezením (ač i ta, zdaří-li se záměr, lze uskutečnit přínosným způsobem). K očekávaným přednostem náleží vedle možností elektronického zpracování a konkordance především poznámkový aparát.

1.2.1

U některých jiných typů překladů by množství poznámek a odkazů spíše obtěžovalo. Ostatně i u tohoto vydání jsou grafické možnosti systému odkazů využívány na hranici únosnosti. Plynulost textu narušuje mnoho značek a proud poznámek místy vyplavuje text Písma až jakoby k okraji stránky. Odkazovací systém lze v textu omezit nebo úplně vyloučit, avšak efektivnější i elegantnější prezentaci poznámek mohou asi nabídnout již jen elektronická média. Přes tyto nedostatky by bylo škoda se výhod poznámkového aparátu v tištěných vydáních zříkat, neboť doslovná i volná znění, alternativní překlady, dochované varianty, různé typy odkazů a doplňkové informace jazykové i výkladové nepatří ke standardní výbavě jiných dostupných českých překladů. Jednou z charakteristik tohoto projektu je také to, že přeložený text počítá s existencí poznámek; překlad a poznámky vedou jakoby neustálý dialog, tvar překladu není nezávislý a pokud by byl od svého aparátu oddělen, ztratil by důležitý rozměr. Při rozhodování, kterou verzi překladu dát jako text a kterou do poznámek, jsem se vedle obecně platných zásad projektu řídil jednak odhadovanou věrohodností (pravděpodobnější význam do textu), jednak snahou, aby text překladu v něčem užitečně doplňoval stávající překlady a množinu jejich řešení. (Je výhodné pro citující autory nebo překladatele křesťanské literatury, když hledaný význam naleznou přímo v textu nějakého českého překladu.)

1.2.2

Přesto ani tento typ překladu nemůže nahradit souvislý nebo systematický výklad. Aparát má obecně být jen pomůckou k vlastnímu studiu, zde u Daniela možná i pomůckou k lepšímu pochopení textu. V těchto mezích jsem se při práci snažil udržovat a souvisle jsem se rozepisoval jen výjimečně, téměř vždy na místech, která vypovídají o jazyce originálu či překladu. Přesto jsem se nepokoušel zastírat své teologické východisko. To se promítalo přinejmenším do některých poznámek a do výběru odkazů. Své náhledy jsem se snažil vyjadřovat právě pomocí odkazů. Účelem většiny z nich je sice především osvětlit význam slov, formulací a gramatiky zdrojového jazyka, nicméně mnohé jsou zároveň částečkou výkladu komentovaného místa. Kdykoli jsem mohl vybírat z většího počtu citací k nějakému jazykovému jevu, snažil jsem volit takové, které podle mého mínění přínosně dokreslovaly také obsah. Proto vyhledávání a promýšlení citací má smysl i pro písmáky, kteří nepracují s originálními jazyky. Občas odkazuji na mimobiblické dokumenty, třebaže jinak jsem historické poznámky až na nečetné výjimky vyloučil, protože popisy relevantní historie lze nalézt téměř v každém výkladu k této knize.

1.2.3

Přes veškerou stručnost lze očekávat, že v rámci souborného vydání Starého zákona budou poznámky k Danielovi zredukovány a zjednodušeny, zejména pokud se pro většinu čtenářů ukáže aparát jako zbytečně podrobný a komplikovaný. Tento nedostatek by bylo aspoň částečně možno odstranit jeho dodatečným utříděním a rozdělením do několika vrstev tak jako u ostatních knih tohoto projektu. Poznámkový aparát k Danielovi totiž vznikal během práce na překladu a k jeho finalizaci se již nedostávalo sil ani kapacit. Vytvořit dobrý poznámkový aparát je úkol dosti náročný sám o sobě, neměl by být připraven jen jaksi mimochodem jako vedlejší produkt překládání. Nepříjemnou vadou poznámkového aparátu, která mě mrzí, je to, že neukazuje rozsah komentovaného úseku. Pomocí programové technologie, kterou jsem zpočátku využíval, jsem totiž rozsah úseku nedokázal vyznačit a později jsem se už nemohl vracet, abych znovu probíral již hotové poznámky jen kvůli vyznačování rozsahu. Pouze při závěrečné revizi textu jsme tak učinili asi ve dvou případech, kdy vyznačení rozsahu zjednodušilo formulaci poznámky. Snad budou mít poznámky sdělnou hodnotu i bez tohoto užitečného opatření. Při kompilaci seznamu použitých zkratek (na konci knihy) jsem také zjistil, jak málo jsem využíval indexy. (Stačí si jen povšimnout, kolikrát se v poznámkách opakuje "urč." nebo "neurč." Nahrazení indexem by ovšem v některých případech vyžadovalo přeformulovat poznámku.) To podstatné si doufám cestu do pomocného aparátu našlo, třebaže efektivnější využívání indexů by možná poznámkový aparát zjednodušilo. I to se nepochybně zlepší v souborném vydání. Zatím tu chybějí zřetězené odkazy. U jednotlivé, samostatně vydané knihy nemají totiž valný smysl (přestože je překlad provázán odkazy poměrně hustě), nicméně v souborném vydání by neměly scházet.

2    "pracovní"

Tento překlad lze označit jako "pracovní" ve více směrech. Je to dáno jednak edičním záměrem vydavatele, jednak způsobem a okolnostmi vzniku tohoto překladu.

2.1  metoda

Z důvodů zejména technických vznikal překlad knihy Daniel převážně bez pomoci speciálního programového vybavení, které slouží k přípravě ostatních knih SZ. Veškeré formální shody, tzv. "konkordantnost", sledoval a zajišťoval překladatel sám. Znamená to, že jsem jistě mohl přehlédnout leccos, co by při strojovém zpracování ihned vyšlo najevo. Znamená to také, že po zavedení textu tohoto překladu do společné databáze vyvstane potřeba harmonizovat některé použité ekvivalenty. To se pravděpodobně vůbec nedotkne aramejských pasáží této knihy, ale doufám, že ani vyjadřování v zásadních pasážích hebrejských nebude příliš dotčeno, neboť jsem hledání ekvivalentů věnoval značnou péči a obvykle jsem neustal, dokud jsem neměl pocit, že jsem dosáhl optimálního řešení. Na druhé straně však mám za to, že překlad nabývá zvláštní hodnoty po konfrontaci s celým textem Písma. Mnoho pasáží se zdánlivě poddává ochotně překladu, pokud je uvažujeme samostatně, avšak jakmile se pokusíme o jazykovou konzistenci v rámci celého korpusu Starého zákona, objeví se problémy. Je to právě jejich řešení v tomto širším kontextu, které výslednému překladu dodává - aspoň v mé představě - pečeť zvláštní věrohodnosti, o kterou stojí za to zápasit. Tento metodický požadavek možná více než co jiného odlišuje zde používanou metodu od metodiky tzv. dynamického ekvivalentu, která se spokojuje s hladkou lokální ekvivalencí. Mám tedy sám vnitřní motivaci a zájem, abych svůj překlad podrobil tomuto testu a lokální vyjadřování přizpůsobil celkovému úzu. (A jistě budu šťasten, budu-li moci také sám obohatit soubor ekvivalencí. I v tomto je předkládaný překlad "pracovní".) Samozřejmě ne každé slovíčko má zásadní důležitost. Předpokládám, že tento překlad obsahuje mnoho výrazů, pro které existuje několik více méně rovnocenných možností, takže jejich pozdější náhrada většinovým ekvivalentem bude bez problémů. Kromě toho si uvědomuji, že u některých slov jsem nedospěl k jednoznačnému řešení, např. hebrejský výraz peša« jsem v souladu s jeho původem překládal jako "věrolomnost"; přitom jsem si uvědomoval, že ve své jmenné podobě znamená spíše cosi jako "hřích", jeho vzpurnou povahu. V těchto případech je společná databáze nepochybně velmi užitečným nástrojem. Uvědomuji si také, že existují výrazy, které jsou citlivé teologicky. Typickým představitelem by mohlo být české slovo "otrok" ve významu nesvobodného služebníka. Ačkoli jsem ze stylistických i věcných důvodů proti jeho zavádění do biblického textu a ve "svém" překladu bych ho pociťoval jako zhoršení, vím, že na jeho podporu bylo již řečeno mnoho a závažnost některých argumentů uznávám (třebaže mě úplně nepřesvědčily). Nadto již existuje Nová smlouva v překladu KMS a její kontext je pro tento návazný projekt nepochybně zavazující. I v případech tohoto typu si patrně budu muset uvědomit ještě více, že překlad není jenom "můj", ale také, a možná ve větší míře, dílem společným. (Pokud se samozřejmě nedohodneme, že i v konečném textu lze ponechat alternativy, což bych osobně uvítal. Nevím však, zdali by to bylo i v zájmu čtenářů. Ale jedním z účelů "pracovního" překladu je dát obci budoucích uživatelů možnost ovlivnit ještě nehotové dílo.)

2.1.1

Pozorný čtenář možná objeví na tomto překladu známky toho, že nevznikal najednou, nýbrž postupně, s několika přestávkami. Více než na samotném textu to možná bude patrné v poznámkovém aparátu, který je komplikovanější, takže jeho závěrečná harmonizace by vyžadovala mnohem více než jen několikeré pročtení. I to je jedna z věcí, které by ve verzi nikoli pracovní měly doznat zlepšení. Vedle toho lze například uvažovat o slovníčku specifických výrazů, který by se připojoval k některým knihám, v nichž nabývají zvláštní důležitosti nebo kde se uplatňuje jemný rozlišující odstín oproti podobným významům. V této knize by to mohly být výrazy pro "čas", např. takto:
H. mó'éd, aram. zman - zde obv. překl. "doba" - stanovený čas / stanovené místo / doba, kdy se něco děje nebo pro kt. je něco určeno > odtud náboženský svátek / náboženské shromáždění - další možné překlady: lhůta, doba, období, sezóna, termín, sraz, svátek, dostavit se, určený čas (např. pro splnění vidění), závěrečné období.
H. «ét, aram. «iddán - zde obv. překl. "čas" - více s důrazem na aspekt časový než na stanovenost (sr 11,35, kde je «ét opatřen jakoby vysvětlující doložkou: jistý "čas" má nastat v jisté "době").
V řečtině tomuto protikladu odpovídá kairos (čas co do kvality, zde "doba") a chronos (čas co do kvantity); avšak např. v Da 7,12 se tato korespondence nijak přesně nevyužívá: LXX(Th) má dvakrát kairos, LXX(st) má chronos a kairos v obráceném pořadí než v TM; tak obě verze LXX i ve 2,21.
I takové informace by bylo možno připojovat. Podobné rozdíly si překladatel musí ujasnit, ať je zveřejní, nebo ne. Jeho příruční tematické studie by možná pomohly některým čtenářům a také by se jimi mohl zjednodušit poznámkový aparát (zde sr např. 4,13; 7,25 aj). Na takovém místě by se čtenář dověděl, že "království" a "kralování" je dvojí překlad téhož výrazu, který volil překladatel podle vlastního porozumění, a že tedy badatel může tyto výrazy zaměňovat, pakliže jejich kontextům rozumí jinak. Na tato vysvětlení by potom stačilo jen poukázat z průběžných poznámek, a tím by se znatelně zjednodušily.

2.1.2

Samostatný problém představují v češtině biblická jména. Tu je překladatel svírán dvěma protichůdnými požadavky: na jedné straně být přesný, na druhé straně zbytečně nerušit zažitou tradici. Odlišná jména pociťuje čtenář většinou nepříjemně, někdy až tak, že tato vlastně formální záležitost může být překážkou praktického užívání překladu. (Nehledě na již existující biblické pomůcky jako atlasy a encyklopedie.) V této věci se předběžné testování opravdu vyplatí. Asi nejpřirozeněji se nabízející cestou je s každým dalším překladem posouvat někdejší tradici o krůček blíže ku přesnosti. Překladatelé ČEP provedli nápaditý a teologicky zajímavý počin, když nahradili staročeskou řecko-latinskou koncovku "-iáš" zněním "-jáš" všude tam, kde jméno osoby poukazovalo svým tvarem na Boží jméno. Přesto za svůj úspěch vděčí tento počin možná spíše své nenápadnosti než teologické závažnosti. Překlad KMS má zásadní rozhodování o jménech teprve před sebou. Jistě bychom se mohli vrátit ke jménům Bible kralické, ovšem spíše z konzervativních důvodů, a možná by to byla škoda. Můžeme zachovat inovace ČEP, které dnes už samy zakládají jakousi tradici. Anebo lze postoupit ještě dále směrem k přesnosti; všechny možnosti jsou otevřeny. Tento překlad se prozatím neřídil podobou jmen ve společné databázi a navíc experimentálně zachovává asi zbytečný rozdíl mezi tvarem "Nebuchadnecar" a "Nebúchadnecar", což patrně představuje drobnou variantnost pravopisu než reálný rozdíl ve výslovnosti. Jména osobní i místní se však v Bibli objevují v odlišných variantách, které nejsou vždy tak zanedbatelné jako v tomto případě. Některé překlady řeší tento problém tak, že se rozhodnou pro jednu verzi jména a tou sjednotí všechny výskyty, které se podle názoru překladatelů vztahují k téže osobě nebo místu. To však nemusí být vždy jednoznačné. Pro příklad nemusíme chodit daleko: Autor a hlavní postava této knihy se jmenuje "Daniel". V té podobě se toto jméno vyskytuje ještě v 1Pa 3,1; Ezd 8,2; Neh 10,6 - tam všude psáno "Danijel", což by lehce šlo i v překladu. Přitom ani v jednom z těchto tří míst nejde o nám známého proroka, ale o jinou postavu. Naproti tomu u Ez 14,14.20; 28,3 není tak jasné, zda jde nebo nejde o tohoto proroka, přičemž pravopis jeho jména se nepatrně liší: píše se bez "-j-", což by bylo možno zachovat v češtině jako "Daniel" oproti přesnému "Danijelovi" nebo jako "Dani-el" oproti tradičnímu "Danielovi". Fyzicky by Ezechiel mohl psát o nám známém Danielovi. Za předpokladu, že k. 14 zaznamenal v r. 591 př. n. l. (mezi Ez 8,1 a 20,1) a k. 28 v r. 586 př. n. l. (sr Ez 26,1), bylo by však našemu Danielovi, jestliže se narodil okolo r. 622 př. n. l., něco přes 30 let. Dotud by ovšem proběhly pouze události prvních dvou kapitol knihy Daniel (r. 605 a 603 př. n. l.), což by znamenalo, že by Ezechiel jeho vysoké kvality, které se měly teprve projevit, musel v té době prorocky předjímat. Je to věrohodné vysvětlení? (Tím ovšem neříkám, že Ezechiel oceňoval jako výjimečně spravedlivého a Féničanům dával za příklad jakéhosi Danela z fénické mytologie. Změnou pravopisu však takovýmto spekulacím nezabráníme.)

2.2  spolupráce

Jak již snad vyplynulo z předchozích řádků, vydávat pracovní verze je užitečné. Jednak se tím otevírá čtenářům možnost reagovat a spolupodílet se na vznikajícím díle, jednak může vydavatel ukazovat alternativy připadající v úvahu pro konečné ztvárnění, a tím část svého rozhodovacího břemene nabídnout k bratrskému sdílení. Možnost volby zahrnuje nejen stránku jazykovou a věcnou, ale i formální, týkající se grafické úpravy, pomocného aparátu a konec konců i praktické čitelnosti.

Konkrétně u pracovní verze překladu knihy Daniel lze očekávat, že si nalezne zčásti odlišný okruh čtenářů než např. kniha Přísloví. Také způsob jejího užívání bude asi převážně jiný, a tento předpoklad se promítl do řady charakteristik, počínaje obsáhlostí a uspořádáním pomocného aparátu a konče některými formálními úpravami (nakolik byly možné v tomto kapesním formátu). Celkové vydání Starého zákona nebude možno zaměřit na tak úzké cílové skupiny, bude nutno zvolit kompromis, umožňující rozmanité způsoby užívání v rámci stále ještě dosti širokého rozpětí "každodenní studium a výklad Písma Písmem."

Záleží nejen na tvůrcích překladu, ale (jak jsem se zmiňoval výše ) i na uživatelích. Jak? Překladatel potřebuje vědět, pro koho překládá. Překlad je také komunikace, a každý komunikátor pracuje s nějakou představou o svém partnerovi. Při nedostatku jiných zkušeností si ho asi představuje tak trochu jako sebe sama. Záleží tedy na intenzitě vzájemných vztahů, do jaké míry se v povědomí překladatelů podaří vytvořit adekvátní model čtenáře.

Proto bychom byli vděčni, kdybyste nám poskytli zpětnou vazbu o způsobu využívání tohoto překladu i o tom, co postrádáte ve vybavení současných Biblí a v aktuální nabídce biblických pomůcek. Při biblické práci jakého typu využíváte tohoto překladu? Je míra doslovnosti dostatečná, anebo byste spíše uvítali, kdyby překlad studijního typu byl více, nebo naopak méně doslovný? Zdá se vám, že nějaký důležitý pojem byl přeložen nevhodně nebo nedůsledně? Jak snášíte změny v osobních a místních jménech? Neruší vás množství značek v textu, snesli byste i více značek, anebo byste raději viděli text beze značek (to by pak každá poznámka musela být uvedena číslem verše a návěstným slovem)? V jaké míře se při práci opíráte o text a do jaké míry o připojené poznámky? Jak se vám pracuje s poznámkami? Nejsou podány nesrozumitelně? Jaké druhy poznámek nejvíce využíváte a které naopak? Mělo by smysl rozebrat tento aparát do více vrstev? Využíváte odkazy? Připadají vám odkazy některého typu (např. zaměřené lingvisticky) zbytečné? Vyhovuje vám zvolený typ a velikost písma, formát a grafická úprava vydání? Otázek máme sice mnoho, ale laskavý čtenář se nemusí snažit odpovědět na všechny. Ostatně, jak mnozí víme, nejvítanější a nejsrozumitelnější bývají stručné dopisy (a přijde-li jich mnoho, na dlouhé nezbývá čas). Velmi praktickou formou komunikace je e-mail. Vydavatel v této své prezentaci na http://sweb.cz/preklad.bible  uvádí adresu preklad@cmail.cz a na tuto adresu by asi měla směřovat většina ohlasů.  Já jsem si založil schránku kniha.daniel@tiscali.cz, kam můžete odeslat své krátké ohlasy zaměřené k samotnému překladu.

3    opora

Při práci na překladu jsem občas konzultoval různé jiné překlady; celkem jsem jich měl k dispozici více než tři desítky. Toto množství už samo o sobě napovídá, že nemohly být konzultovány neustále. Spíše jsem je využíval, když jsem potřeboval získat povědomí o všeobecném či převažujícím mínění. Důsledně jsem však vycházel z originálního textu, jak jej předkládá standardní kritické vydání Biblia Hebraica Stuttgartensia (red. K. Ellinger, W. Rudolph; Deutsche Bibelgesellschaft, Stuttgart, 1990₄ v el. verzi a 1997₅ v tištěném vydání; tento text tu zjednodušeně označujeme jako TM). Stálou pozornost jsem věnoval dvěma nejrozšířenějším českým překladům (KB, ČEP) a občasnou i dvěma méně dostupným (Bog., Heg.), třebaže jsem nemohl shromáždit na svém stole veškeré existující české překlady. Bývalo by to bylo užitečné, abych mohl lépe uskutečnit svou snahu uvádět do českého jazyka řešení, která by v nějakém směru doplňovala množinu stávajících českých překladů. Na druhé straně bylo ale hlavním cílem poskytnout nový, nezávislý překlad, a k tomu není nezbytné mít knihovnu kompletní.

3.1  starověká

Oč méně jsem se zabýval moderními verzemi, o to soustavněji jsem sledoval překlady starověké. Nešlo mi o systematické srovnávání starověkých textů a v žádném případě o pokus rekonstruovat nějaký prototext. Tento překlad koncepčně vychází ze standardního, masoretského textu (TM). To je text, na kterém se tradice ustálila, který jsme přijali jako drahocenný odkaz a který se po staletích požehnaného užívání stal textem "osvědčeným" v tom nejlepším a velmi plném smyslu: má hojnost dobrého svědectví.

Na druhé straně překlad takto starobylého textu je nutně také jakousi výpravou do dávnověku a bylo by škoda ignorovat doklady o tom, jak biblický text četli a jak mu rozuměli lidé vzdálení od prvopisu mnohem méně generací než my dnes. Málokterý překladatel Bible si dovolí programově ignorovat současné překlady. Přitom mnoho čtenářů má možnost používat a porovnávat různé překlady nejen v češtině, ale i v cizích jazycích.

Starověké texty ovšem tak snadno a široce přístupné nejsou, přestože měly a mají výrazný teologický vliv. Navíc nejstarší řecký překlad, zde označovaný jako LXX(st), se volbou slov i konkrétními formulacemi promítl také do inspirovaného NZ. Pozdější řecký text, zde LXX(Th) a příležitostně i jiné, zase podávají svědectví o chápání textu velmi blízkého dnešnímu TM.

Na tomto místě nemohu nevyjádřit svůj obdiv k překladateli Vulgáty. Během práce nad textem knihy Daniel mě znovu a znovu překvapovala spolehlivost a přesnost latinského textu. Nevím, zda je tomu tak u všech součástí latinského SZ, ale u této tak obtížné knihy na mne zapůsobila jemná citlivost i zorientovaný nadhled mnoha jeho řešení. Teprve při práci jsem si uvědomil, že nestor překladatelů, sv. Jeroným, u tohoto proroctví položil základy interpretace, jakou dnes nazýváme evangelikální. Latinský překladatel nepochybně nepřekládal naslepo.

Žel, ani komparace sledující toliko znění TM nemohla být v tomto vydání provedena dosti důsledně. Dochovaná znění starověkých překladů nesou totiž stopy bohaté textové historie a na řadě míst, například právě u proroka Daniele, existují v nejedné verzi, přičemž jejich vzájemné rozdíly bývají místy až tak velké, že vykazují odlišné pochopení. Dokonce se tu nalézají celé pasáže, ba příběhy, které standardní text TM neobsahuje. Oddíly, jež mají tyto starověké překlady navíc, jsem se v tomto překladu nezabýval a zvídavý čtenář je nalezne přeloženy do češtiny jinde. S ohledem na zaměření k TM jsem v poznámkách nepostihoval ani všechny nápadnější obsahové rozdíly oproti TM, neřkuli vzájemně mezi těmito překlady. Přesto jsem se pokoušel zachycovat aspoň takové varianty, které podle mého soudu zajímavě dokreslují starověké pochopení této knihy, či spíše které by mohly být přínosné pro její výklad. U řeckých překladů jsem vycházel z vydání Septuaginta, red. A. Rahlfs; Deutsche Bibelgesellschaft, Stuttgart 1935 a pozdější. Latinský text jsem čerpal z Biblia Sacra Iuxta Vulgatam Versionem, red. R. Weber, B. Fischer, J. Gribomont, H. F. D. Sparks, W. Thiele; Deutsche Bibelgesellschaft, Stuttgart 1969 a pozd. (pouze el. verze bez variant). Toto srovnávání nebylo stejně intenzivní ve všech částech knihy. Snažil jsem se však, aby v prorocky exponovaných pasážích, tj zejména ve druhé polovině spisu, bylo toto srovnávání podrobnější. Hustota poznámek tím ovšem na některých místech výrazně vzrostla.

Ani vzdáleně tak důsledný jsem však nemohl být u dalšího ze starověkých překladů, u syrského. Přitom právě tento překlad by byl hoden pozornosti přinejmenším jazykově, protože syrština je vlastně pozdní východní aramejština, tedy jazyk, který je přímým dědicem jednoho z originálních jazyků Daniela. Ačkoli jsem toužil, syrský text Daniela jsem při práci k dispozici neměl (ostatně jeho standardní kritické vydání se teprve připravuje) a musel jsem se spokojit se zmínkami citovanými v jiných zdrojích. Výběr a hustotu těchto poznámek jsem nemohl ovlivnit, alespoň jsem tedy - tam, kde jsem si byl jistý - tyto citáty vokalizoval. Tradice syrštiny neodumřela a jazyky jí blízké jsou živé dodnes, nevidím tedy rozumný důvod, proč by měl čtenář mimo kontext vědecké deskripce luštit zápisy jako mšjh' či mn 'pjr místo mšichå nebo men Ófir, tím spíše, že zvukové podobnosti s aramejštinou i hebrejštinou mohou být pro jistou část čtenářů této knihy zajímavé.

Nyní tedy je aparát aspoň částečně pokrývající oblast starověkých překladů hotov, nicméně otázkou zůstává jeho využití. Aby z něho badatel nad Písmem mohl čerpat užitek, musí mít představu, jak jejich svědectví vyhodnocovat. Rozšiřovat srovnávací aparát ještě o interpretační komentáře jsem ale už nemohl jak s ohledem na zachování úměrné velikosti pomocného aparátu, tak i z důvodů vlastní kapacity. Cíl, který jsem si na počátku vytkl (a takto rozšířil původní zadání, možná poněkud bláhově), se přes výše uvedená tématická zjednodušení ukázal jako obtížně dosažitelný, postup překladové práce citelně zpomaloval a neúprosně se blížící vydavatelský termín nedovoloval u textových variant, zejména ve druhé polovině knihy stále početnějších a vzájemně odlišnějších, trávit více než jen nezbytně nutnou dobu. Když nyní hotové dílo přehlížím, mám za to, že by asi bývalo lépe odsunout všechny odkazy na starověké překlady do zvláštní "vrstvy" poznámek, která by nezatěžovala ostatní aparát. To by však znamenalo poznámky zcela přepracovat, což za daných okolností už nepřicházelo v úvahu. Kéž je čtenář tolerantní a trpělivý.

3.2  současná

Pasáž o překladech bych neměl zakončit, aniž bych zmínil jeden významný český překlad. Proti očekávání nemám na mysli Bibli kralickou. O tomto překladu bylo již napsáno mnoho a není pochyb, že náš národ byl touto Biblí výjimečně požehnán. My, kdo jsme jí byli odchováni, to víme dobře. Vždyť ty nejschraňovanější drahokamy Božího slova, které chováme v srdci, k nám už provždy budou promlouvat jazykem těchto kralických bratří. Ne, mám na mysli Ekumenický překlad. Současný český překladatel biblického textu, ať to přiznává, nebo ne, vstupuje na pole, které po staletích neúrody odvážně a statečně vybojovali tito překladatelé. Slova a věty nově jimi vyslovené se již staly dědictvím, se kterým se bude vyrovnávat a jímž bude poměřován každý další překladatel české Bible. Ekumeničtí překladatelé nastavili laťku velmi vysoko. Žádný překladatel jistě nechce opisovat, ale je těžké se lišit tam, kde ekumeničtí s jistotou dobyvatelů obsadili ta nejlepší místa. Tito bratři je však dobyli pro nás a nám přenechali úkol toto dědictví rozvíjet a rozšiřovat. Je snadné poukazovat na nedostatky, domnělé či skutečné, takového díla. Za sebe však mohu říci, že při překládání SZ, jak v projektu KMS, tak v projektu NBK, stále znovu zjišťuji, jak obdivuhodně případná jsou řešení ČEP. A ta území, která ekumeničtí bratři ponechali neobsazená, zůstávají jen pozváním či výzvou pro další překladatele. Za to i za ono bych rád ekumenickým překladatelům vyjádřil svůj obdiv i dík.

Poslední milou povinností, která mi tu zbývá, je poděkovat všem, kdo pomáhali tomuto překladu na světlo. Ani tento úkol však není snadno a beze zbytku splnitelný. U mých nejbližších spolupracovníků je mi zcela zřejmé, že bez jejich úsilí by nebylo možno k tomuto dílu ani přikročit, natož jej dovést k vytčenému cíli. Tondo, Petře, Karle a Michale - děkuji. Jsem velmi vděčný také za podíl Tomáše Dittricha na celém díle. Sotva ale mohu znát všechny bratry a sestry, které si Pán Bůh během přípravy tohoto vydání použil. Je mi ovšem jasné, že bez mnoha rukou a srdcí by k tomu nikdy nedošlo. Pán Bůh nechť jim bohatě požehná a kéž při práci s tímto textem hojně žehná i vám, čtenářům.

Děkuji,

            Jiří Hedánek